Debaty se účastnili i zaměstnanci Univerzity Pardubice, kteří vytvářejí projekty a zkvalitňují možnosti studia pro studenty se speciálními vzdělávacími potřebami.
1) Co podle vás služba sexuální asistence obnáší?
2) Jaké vlivy může podle vás mít služba sexuální asistence na život klienta?
3) Kdo by měl mít na takovou službu nárok?
4) Jaké problematické aspekty může mít služba sexuální asistence?
5) Jaké důsledky v životě má podle vás nedostatek adekvátní sexuální stimulace?
6) Na co by se nemělo při utváření nabídky sexuální asistence zapomínat?
7) Co nejvíc brání zavedení sexuální asistence v ČR?
{articleImage}16{/articleImage}
Šéfredaktorka časopisu Vozíčkář paní Aneta Vidurová to v úvodním projevu vysvětlila:
„Kolegyně Bára Antonová před třemi lety napsala článek do časopisu Vozíčkář o tom, že ve Francii tato služba funguje, že tam hledají cestu, jak nabídnout sexuální asistenci lidem zdravotně postiženým. Napsali jsme to do časopisu a vyvolalo to velký ohlas jak u čtenářů, tak i u novinářů. Pátrali jsme dál, kdo se tématu věnuje, a zjistili jsme, že těch lidí je hodně, že se laická i odborná veřejnost o tom dovídá. V zahraničí to je a přichází to pomalu k nám. Máme málo zdrojů, jsou jen zdroje ze zahraničí. My jsme chtěli zjistit, co si o tom cílová skupina myslí, proto jsme uspořádali na Lize vozíčkářů setkání. Mysleli jsme, že to bude setkání komorní, ale přijelo hodně lidí z různých koutů republiky, což nás utvrdilo, že téma má význam a že je potřeba se tomuto tématu věnovat. V době osvícenství se o sexualitě handicapovaných začíná mluvit čím dál tím víc. Když jsem začínala v Lize vozíčkářů, tak se na nás obraceli studenti, jakou práci by mohli mít, tak jsem jim nabízela sexualitu, ale nikdo se toho chápat nechtěl. Pak jsme na toto téma otevírali debatu a sepsali další článek, rozšířili na facebooku a už se o to začali zajímat více, což je známka, že i mladí lidé jsou si tohoto tématu vědomi. Chceme toto rozšířit dál, někde začínat musíme, oslovit další instituce, zákonodárce, je to běh na dlouhou trať, ale někde se začít musí.“
Upozornila, že to je otevřená debata a vyzvala všechny v sále, že mohou promluvit o svých zkušenostech ohledně sexuální asistence. „Nejedná se o konferenci, záleží na vás, o čem budeme mluvit.“ Naším úkolem je načrtnout další postup, co by se mohlo posunout dál, protože jsme u zrodu historických změn.“
Po tomto úvodním proslovu se promítal krátký 25minutový film, který mapoval sexualitu z různých úhlů pohledu. Nejen o sexuální asistenci, ale také o tom, jaké možnosti mají v Německu lidé se zdravotním postižením, jakým způsobem ji stimulovat a naplňovat.
I ti, co se tomu tématu nevěnují, získali přehled o této problematice, proč je toto téma nezbytné a jaké mají tito lidé možnosti.
{articleImage}18{/articleImage}
Další promluvu měla Lucie Šídová ze sdružení Rozkoš bez rizika, která mluvila o své organizaci.
„Pomáháme ženám, které pracují v sexbyznysu i v klubech, pornu, na ulici, snižujeme sociální rizika těchto žen. K těmto ženám přistupujeme s respektem.“
Rozkoš bez rizika má 3 zdravotnická centra – v Praze, v Brně a v Českých Budějovicích. Vyjíždí do ulic, do klubů, baví se o sexu, bezpečnosti sexu, dělají rychlotesty, testy na HIV apod.
{articleImage}21{/articleImage}
Lucie Šídová představila novou kolekci, kterou objednali z Holandska, a to kufřík, který používají pro primární prevenci. Obsahem kufříku jsou všechny druhy antikoncepce, lubrikační gel, něco na způsob trenažéru a vše, co se dá použít k poradenství, jak si nasadit kondom apod.
Proč se tato organizace začala zajímat o sexuální asistenci?
Na projektoru Lucie Šídová ukázala ženu Claudii, která přednášela loni o sexuální asistenci na jejich mezinárodní konferenci, kterou měli s partnerskými organizacemi z Nizozemí a Německa. „Po této přednášce se objevil velký zájem médií o rozhovory, začaly se ozývat organizace, které se věnují handicapovaným, že by klidně zaměstnaly ženu ze sexbyznysu, což bylo mile překvapující.
Na základě toho zájmu nás to inspirovalo, že bychom mohli toto téma zpracovat dál, a napadlo nás, že sexuální asistentka může být další profesí, kterou by ženy mohly dělat, pokud chtějí pracovat v sexbyznysu.“
Zabývala se i otázkou, jestli by vůbec povolili přístup sexuálních asistentek v zařízeních a v ústavech. A jestli by k tomu byly vůbec možnosti a podmínky.
Dále řešila právní stránku věci. Prostituce není ani povolena, ani zakázána, nese to rizika.
„Nemůžeme si dovolit vybudovat noční klub, majitelům říct o rozšíření nabídky, aby poskytli služby lidem na vozíku, protože by to již bylo na hraně zákona. Nyní zpracováváme právní analýzu, že pokud budeme mít svolení od žen, že můžeme poskytovat kontakty dalším osobám o tom, že mohou poskytovat sexuální prostituci, pohlavní styk nebo nabídku k sexu handicapovaným, tak je rádi budeme předávat. Zatím jen mapujeme, abychom neporušili zákon. Ale rádi bychom to dělali, pokud to bude právně možné.“
Je nějaký rozdíl mezi prostitucí a sexuální asistentkou?
I na tuto otázku Lucie Šídová odpověděla.
„Lidé mají tyto pojmy za jedno a to samé. Jenže rozdíl je v tom, že sexuální asistentka má již nějaké vzdělání, znalost tématu, učí i samostatnosti, je v činnosti omezena. To jsou hlavní aspekty, kterým se od prostituce liší.“
Vysvětlila pojem a rozdíl mezi pasivní a aktivní sexuální asistencí a kde všude v ostatních zemích se dá se sexuálními asistentkami setkat. Sexuální asistentky obstarávají pomůcky, pomáhají při masturbaci, erotických masážích atd. Zdůraznila, že je těžké najít hranici mezi aktivní a pasivní sexuální asistencí. Na projektoru ukazovala pomůcky, obrázky z knihy „Od hlavy až k patě“, výukové karty, pexeso.
Jaké cíle a plány má tato organizace?
„Chceme v rámci workshopu vyškolit ženy, které mají zájem pracovat v tomto oboru, zahraničními lektory. Chceme, aby ženy měly základní informace, jak jednat s handicapovanými. Mapujeme, jaký by byl o tuto službu zájem. Připravujeme školení za pomoci švýcarské partnerky. Nebojíme se jakýchkoliv témat. Jsme schopni bavit se o tématu otevřeně. Od příštího roku budou na našich webových stránkách vycházet články, které budou psát zahraniční lektoři a sexuální asistentky. Články máme jen za zahraničí, ale postupně je překládáme.Chceme také vytvořit kodex, protože ještě nejsou pevně stanovená pravidla. Chceme vytvořit síť organizací a navzájem se obohacovat.“
Po této promluvě se řešila otázka, jak správně nazývat pojem sexuální asistentka? Zda-li erotická pracovnice, nebo intimní důvěrnice či jinak. Protože v zahraničí jsou různé názvy – např. dotykový pracovník, sexuální důvěrnice... Rozkoš bez rizika chce tuto terminologii sjednotit. Hodně zúčastněných se přiklánělo k pojmu sexuální asistentka, neboť ostatní slovíčka jim už nepřipadala tak výstižná k charakteru této práce.
Nezapomínalo se ani na muže, neboť se zde pokládala otázka, zda může být sexuálním asistentem muž? Lucie Šídová ujišťovala, že i muži mají u nich dveře otevřené a pokud chtějí, mohou i oni být sexuálními asistenty. Nicméně poptávka po této službě je ale více ze stran mužů než žen.
{articleImage}23{/articleImage}
Po obědě Mgr. Tomáš Drábek představil svoji publikaci, za kterou dostal tvůrčí grant od Úřadu vlády. Pár výtisků přinesl na ukázku. Mluvil o tom, jak se věnuje tématice vztahů, jak shromažďuje informace, že chtěl jiný výzkum, chtěl obvolávat eskorty a mapovat kluby. Cítí posun v literatuře, protože dříve nebylo z čeho čerpat,nyní je podle něj knižní trh na vyšší úrovni.
Zaujala ho debata na webu e-mimino, kde se maminky o tomto tématu překotně bavily, že si to nedokážou představit, ale nakonec se s tím nějak vypořádaly. A dospěl k názoru, že těm lidem je to v podstatě jedno, že jsou s tím tak nějak smířeni.
Na úplný konec debaty se promítal film Šarlatová cesta. Hlavní postavou je sexuální asistentka Rachel Wotton, která si chce prosadit, aby prostituce byla legální, a toto nejstarší řemeslo se snaží před veřejností obhájit.
Jak jeden z postižených prohlásil: „Politici nemají koule řešit prostituci,“ bude k tématu sexuální asistence dlouhá cesta, jestli vůbec někdy bude tato služba uzákoněna a hlavně zda se veřejnost se sexuální asistencí pro handicapované smíří a bude ji považovat za samozřejmou věc, jako jsou ostatní složky – láska, zamilovanost, přátelství.
Na debatu přijeli účastníci, které tato problematika skutečně zajímá, na přednášející odborníky padala jedna otázka za druhou. Domněnka, že lidé s tělesným postižením jsou obětí osudu a nemají do smrti náladu takové sexuální věci řešit, by mohla leckteré lidi hodně překvapit. O tom vypovídá i naše minianketa:
Marián, 23 let, student evangelické fakulty:
„Píšu bakalářskou práci, která se zabývá tématem sexuality a partnerských vztahů. Doporučil mi to vedoucí, který se zabývá eticko-teologickými aspekty.Tady se to nebere v potaz, třeba co se týče církve, která je problematická. Lidé z věřící rodiny nemají možnost sexualitu projevovat, je tam důraz na to až po svatbě, tudíž u některých lidí s mentálním postižením není možnost a nemohou se ani brát, nemohou mít ani milostný život. Ale z toho lidskoprávního hlediska jsem se zúčastnil, může to dát přínos do budoucna. Myslím si, že to není na začátku, máme tu už protokoly o sexualitě, je to dál, než to před několika lety bylo.“
Michael, 36 let, na invalidním vozíku
„Zajímá mě, jak se tato oblast vyvíjí. Znám spoustu lidí-vozíčkářů, kteří by to potřebovali nutně a leze jim to už na mozek. Odmítají se o tom ale bavit. Vím, že je to trápí, nechtějí to řešit aktivně. Dva z nich dnes mohli jít sem, ptají se, jestli je něco nového.“
Kateřina, 25 let, na invalidním vozíku
„Přijela jsem z osobního zájmu. Mám vystudovanou speciální pedagogiku, tak pro vlastní vzdělání a ráda podporuji takové problémy vozíčkářů.“
Účastníků, kteří jsou na vozíku, jsme se ptali, jak vypadá jejich sexuální život.
Michael:
„Ano, žiji normální sexuální život, mám partnerku.“
Kateřina:
„Ano, mám partnera.“
Michael:
„Občas ano, ale ne pokaždé, mám dva tři vibrátory.“
Kateřina:
„Občas vibrátor, ale nejsem taková odbornice.“
Michael:
„No, asi něco na ovladač. Mám postižení svalů, nemohu se hýbat, tak pro partnerku, aby to mohla ovládat. Pak zvedáček, který by se mohl nastavit do jiné polohy.“
Kateřina:
„Chybí mi zvedací křesla, je to lepší pro mnoho lidí. Pak uspořádání lehátka, výškově nastavitelná.
Mohla by se zlepšit oblast speciálních pomůcek pro vozíčkáře.“