Zatuchlost minulosti nejen pobytových ústavů pro osoby s postižením se začíná čistit

Za socialismu žili postižení muži a ženy v chátrajících ústavech, kde separováni, ležáci – postižení fyzicky i mentálně, byli připoutaní celý den na lůžku, a i když byl někdo menší měrou postižený, byl strkán mezi ty „nejhorší odpadlíky“, kde už úplně zakrněl. Sexuální touhy byly utlumeny léky. Po revoluci se začíná čistit ta zatuchlost minulosti pobytových ústavů a postupně lidé s postižením vylézají ze svých ulit. Neřeší se již jenom jejich základní biologické potřeby k přežití, ale nastává komplexní péče o ně. Nastává změna přístupu společnosti, kdy se projevuje již úcta a respekt k osobám s handicapem. A to i v sexuální oblasti.

Odborníci, zabývající se sexualitou osob s mentálním handicapem a autismem tvrdí, že nedostatečné naplňování sexuálních potřeb může vést k depresi, frustraci a agresi. Pak se mohou vyskytovat nežádoucí společenské jevy, jako je obnažování na veřejnosti, sexuální návrhy atd. Je to to samé, jako když má člověk hlad, také může být z hladu nervózní, výbušnější. Stejně tak, jako je nutná potřeba jídla, je i nutná potřeba sexu. Stojí i na třetím místě v Maslovowě pyramidě potřeb.

K sexualitě je třeba vést osobu s jakýmkoliv handicapem již od útlého věku. Rodiče jsou prioritní ve výchově. Děti většinou kopírují své rodiče. To, jak se rodiče k sobě chovají, jaký mají postoj sami k sobě, ke svému tělu, k partnerovi, k sexu, to se promítne i do podvědomí dítěte. Někteří rodiče dětí s postižením se nedokážou vyrovnat s tím, že jejich dítě s postižením dospělo a má své sexuální potřeby. Vidí je jako malé děti celý život. Často si rodiče neuvědomí, že i když je např. ve školních znalostech žák s mentálním handicapem v osmé třídě na úrovni první třídy, kdy se v osmé třídě stále učí číst a psát, tak sexuální potřeby má už jako každý zdravý dospělý člověk. Z výzkumů vyplynulo, že to jsou rodiče převážně ve věku nad 50 let, kteří ještě žili za socialismu, kdy sexualita byla tabu, a tudíž neměli potřebu ani nemohli své děti výchovně vést v sexuální oblasti. Mladší rodiče – tzv. dnešní Husákovy děti mají již k sexualitě kladný vztah a své děti k sexuální osvětě vedou. Ovšem si s výchovou dětí v sexuální oblasti nevědí rady. Proto se i často pořádají přednášky či besedy na základních školách, v komunitních organizacích a všude tam, kam rodiče docházejí se svými dětmi s postižením.

Na co je potřeba dát si pozor?

1) Pokud se děti ptají např. co to je pinďourek, jak se líbe, je důležité, neříkat jim, že na to mají dost času. Děti si pak zapamatují, že se o sexualitě nemluví. Znamená to tedy jim na rovinu vysvětlit, co to znamená, jaký je rozdíl mezi pinďourkem a pipinkou, co to je líbání a zahrnout tam třeba i to, že se může líbat jen s tím, koho zná, pokud je jí líbání nepříjemné, tak se nelíbat atd. Už vysvětlováním je možné předejít pozdějšímu riziku zneužívání, především u dětí s mentálním handicapem či autismem. Osoby s mentálním handicapem jsou důvěřivější a pak také působí jako svědci, kterým se moc nedá důvěřovat. Protože pak se neví, zda si vymýšlí, nebo ne.

2) Pokud se objeví nevhodné projevy na veřejnosti, ve škole, obtěžování asistentek pedagoga apod., je důležité nejdřív prozkoumat, proč to žák dělá, hledat jeho motiv a pomalu ten oříšek rozlouskávat. Nemělo by se dětem říkat – mně to nevadí, klidně se se mnou mazli. Děti si tak mohou zafixovat, že se mohou mazlit a objímat úplně s každým, i s cizí osobou, obzvlášť děti s mentálním handicapem či autismem. Je vhodné jim vysvětlovat, že mazlit se a objímat ano, ale jen s tím člověkem, kterého známe. Nedovolit mu ale projevy, které již jsou méně vhodné, například nechat si sahat do trička na prsa. Zase je nutné, vysvětlit jim, třeba i pomocí obrázků, že na prsa  si mohou sáhnout jen až budou mít jednou partnera, masturbaci na veřejnosti zastavit, ale netrestat a poslat žáka na WC nebo někam, kde bude mít soukromí.

Pro shrnutí je důležité:

1) MÍT RESPEKT

2) MÍT NASTAVENÉ HRANICE

3) UMĚT ŘEŠIT NÁHLÉ,NEVHODNÉ PROJEVY