Rozhovor s Mgr. Jolanou Novotnou – Sexuální potřeby po ztrátě životního partnera

1) Zabýváte se provázením lidí po ztrátě životního partnera/partnerky. Setkáváte se s něčím, co trápí osamělého partnera/partnerku v sexuální oblasti?

Většinou pracuji s vdovami, téma sexuality a intimity se při opakovaných sezeních otevírá téměř pokaždé. Každý příběh je originální, závisí na vztahu, jaký spolu ti dva lidé měli, na tom, zda se jednalo o náhlé úmrtí nebo žena o partnera dlouhodobě pečovala. Ve druhém případě se mohla s představou, že partner zemře, sžívat už během péče a truchlit ještě před jeho skutečnou smrtí. Pokud si po čase najde nový vztah, může se to lidem v okolí jevit „příliš brzo“, protože si tuto skutečnost neuvědomují. Nebo ženy mají kontakty kamarádsko-sexuální povahy, které jim pomáhají překlenout některé fáze truchlení, psychicky se uzdravovat. Bohužel jsem se ale setkala také s jistou mírou zneužití citového rozpoložení vdov od těch, kteří nabízeli útěchu. Proto je dobré k takovým kontaktům přistupovat pokud možno obezřetně. Do nového hlubšího vztahu dlouhodobější povahy pak vstupovat, až když na to jsem duševně a citově připravená. 

2) Co nejvíce v sexualitě chybí pozůstalé partnerce/partnerovi, aby se psychicky uzdravili?

Mám zkušenost, že u párů, které měly dobrý vzájemný vztah, chybí pozůstalým spíš blízkost a intimita než sex jako takový. A samozřejmě mohou na různě dlouhou dobu také úplně ztratit zájem o sexuální a intimní život. Poradkyně a poradci pro pozůstalé se také setkávají s lidmi, kteří prožívají společensky neuznaný zármutek. Může to být třeba věřící ženatý muž, kterému zemřela milenka. Jsme tady také pro ty, jejichž ztrátu společnost z různých důvodů neuznává.

3) Jak tuto situaci ženatí muži / vdané ženy, kterým zemřel milenec/milenka, prožívají?

Na poradnu se takoví lidé obrací především proto, že nemohou otevřeně truchlit, protože se jednalo o utajovaný vztah. Jejich pocity jsou komplexní, často protichůdné, i výčitky se objevují, strach, lítost, agrese, vztek, bezmoc, ale i apatie nebo humorné chvilky, radost, vděčnost. To vše v nás komplikované situace kolem úmrtí milovaného člověka mohou vyvolávat. V procesu truchlení se mohou časem, třeba i s pomocí provázejících poradců, utřídit a proměnit.

4) Odlišují se sexuální potřeby po ztrátě partnera/partnerky, pokud žijí senioři/seniorky doma ve svém přirozeném prostředí, od bydlení v domovech pro seniory?

Neřekla bych, že se liší potřeby a touhy, ale spíš možnosti, jak je naplňovat. Žádné studie, které se zabývají sexualitou lidí ve starším věku po ztrátě partnera/partnerky v porovnání mezi domácím prostředím a pobytovým zařízením neznám. Existují ale zahraniční studie o proměně sexuálního chování poté, co se lidé přestěhují z domova do pobytového zařízení. U většiny se frekvence kontaktů sníží, zhruba u třetiny zůstává stejná, například když se přestěhuje pár společně, a asi u 13 % je vyšší, protože osamělí lidé pak mají víc příležitostí k seznámení.

V poslední době mě zaujal materiál Tabu a předsudky v dlouhodobé péči (Taboos and Prejudices in Long-Term Care), kterou vydala European Ageing Network, jejímž prezidentem je pan Horecký, také prezident Asociace poskytovatelů sociálních služeb. Dokument upozorňuje třeba na to, že proti novým vztahům, které lidé po úmrtí partnera/partnerky navážou v pobytovém zařízení, mohou mít námitky jejich děti, ať už proto, že je po ně představa nového člověka v životě ovdovělého rodiče bolestná, nebo si myslí, že by to tak zkrátka nemělo být. Jako druhou oblast, kde se stále objevují předsudky, jsou LGBT vztahy a klienti/klientky.

5) Pracujete v organizaci Klára pomáhá, z. s., jako poradkyně pro pozůstalé. Jak vás práce naplňuje? Co pozůstalým nabízíte?

Vystudovala jsem lingvistiku a stále se živím jako překladatelka. K provázení pozůstalých jsem se dostala poté, co jsem doma až do konce provázela maminku. Ta zkušenost mě po několika letech dovedla k tomu, že jsem složila zkoušky pro kvalifikované poradce a v organizaci Klára pomáhá jsem spoluzakládala naši poradnu. Jsem ráda, že se na ni pozůstalí čím dál víc obrací. Pozůstalým nabízíme především bezpečné prostředí, kde mohou svůj zármutek s naší pomocí zpracovat, nabízíme i praktické rady k pohřbu, pro některé klientky/klienty je důležité, že jim někdo naslouchá a je tam jen pro ně. Snažíme se také o osvětu. Dává mi smysl pomáhat lidem i společnosti přijmout skutečnost smrti a truchlení bez zbytečných předsudků. Z mého pohledu se naštěstí postoje v této oblasti začínají měnit a hospicová, paliativní péče, poradenství pro pozůstalé už nejsou tak okrajové záležitosti.

6) Kolik času máte na jednoho pozůstalého? Co je hlavním klíčem k navození důvěry, aby se vám pozůstalí začali svěřovat, a jak to u vás vypadá?

Poradna poskytuje služby zdarma, jedná se o krátkodobou až střednědobou intervenci. Někomu stačí přijít jednou, dvakrát, jiný potřebuje třeba pět sezení v délce hodiny až hodiny a půl. Poradnu máme v centru města, aby byla dostupná, jednoduše, ale útulně vybavenou, střídmě vyzdobenou obrázky a pokojovými květinami. Nabízíme kávu, čaj, papírové kapesníky. Pokud jde o navození důvěry, nejsem si jistá, jestli je jeden magický klíč, záleží na vztahu klienta/klientky a poradce/poradkyně, který se začíná vyvíjet od prvního kontaktu. Za mě je to autenticita založená na profesionálních znalostech a dovednostech, aktivním naslouchání, upřímném zájmu, sdílení v míře, které má terapeutický smysl.

7) Musíte mít nesmírnou psychickou odolnost. Jak po této práci sama o sebe pečujete? Nevstřebáváte do sebe zármutek pozůstalých ještě po práci, ve svém volném čase?

Na příběhy pozůstalých, se kterými se setkávám, myslívám i mimo poradnu. Někdy jsou opravdu komplikované nebo mě něčím zvlášť zasáhnou. Důležité ale je, aby mi to nebránilo v regeneraci sil. Každý asi máme své zdroje, ze kterých čerpáme. Pro mě je to literatura, příroda, pohyb, přátelé, umění. Kromě toho jsou samozřejmě metody péče o sebe součástí naší profesní přípravy a také máme intervize a supervize. A určitě je v tomto směru dobré, že střídám poradenství s překládáním.