Choulostivé téma sexuality mentálně postižených žen není lhostejné. SPMPCR považuje toto téma za důležité a bylo přitažlivé i pro mnohé účastníky. Svědčilo o tom, že kapacita míst v sále byla úplně naplněna.
{articleImage}133{/articleImage}
Bára Uhlířová, sociální pracovnice poradenského centra SPMP, představila projekt organizace. Hlavním cílem projektu jsou srozumitelné informace o různých aspektech života ženy s mentálním postižením. V rámci projektu vzniklo 5 brožur na 5 různých témat, na kterých pracovaly ženy s mentálním postižením, tak, aby obsah byl pro ně srozumitelný. Mezi témata patří: Sex a vztahy, násilí, těhotenství a porod, ženské tělo, menstruace a hygiena. Projekt začal 1. dubna 2015 a skončí 31. 3. 2016.
Steinunn Thorvaldsdottir, mentálně postižená žena z Islandu, spolupracovnice Islandské univerzity a spolupracovnice SPMP, hovořila o své vlastní sexualitě od počátku menstruace. Steinunn pracuje na Islandu v celonárodní televizi, kde má svou show o normálních a postižených lidech. Sděluje, že je nutné získávat co nejvíce informací a vzdělání ohledně sexuality, jinak je člověk zmatený. Vypráví svůj zážitek z první menstruace:
„Dostala jsem poprvé menstruaci a cítila jsem se nemocně, unaveně, špatně, bála jsem se. Znám ženu, která se bála, že umírá, protože najednou z vás teče krev... Nevíte, co se děje. Rodiče nic neřekli. Teď už tomu rozumím.
Když jsem o sexualitě a dalších věcech už něco věděla, chtěla jsem jít do nemocnice se dát sterilizovat. Poprosila jsem kamarádku o schůzku s lékařem a sterilizovat jsem se nechala. Nechtěla jsem mít děti, přála jsem si být chlapem, protože být chlapcem se mi zdálo jednodušší.
Ženy s mentálním postižením se bojí navštívit gynekologii, obzvlášť když nemají žádnou podporu. Rodiče odpírají svým dětem mít přítele či přítelkyni. Bojí se, že o své děti přijdou, mají je jako věčné děti a myslí si, že jim láska a sex nepřísluší. Jenže takové „děti-ženy“ to vnímají jinak:
„Já potřebuju být dospělou ženou. Lidi se neptají, zda máte přítele, myslí si, že to nepatří do vašeho života. Já jsem přítele měla, ale tatínek se o mě bál. Potom jsem pochopila, že to pro něho nebylo snadné. Ale rodiče a lidi nás musí respektovat, vždyť je hezké říct: Tatínku, já jsem se zamilovala.“ říká Steinunn.
{articleImage}136{/articleImage}
Petr Eisner, lektor a odborník na sexualitu, seznámil účastníky semináře, jak je to s protokolem sexuality. Protokol sexuality by měl mít hlavní zásadu, že všichni lidé jsou sexuální bytosti. Kdo nerespektuje postiženého člověka po sexuální stránce, tak ho nerespektuje ani v normálním životě. Některé organizace si jen napíšou formálně papír, aby se neřeklo, strčí ho do šuplíku a pak nevědí, kde to je. To je špatný přístup. Protokol sexuality by měly organizace běžně používat. Každá organizace by si měla vytvořit vlastní protokol sexuality podle svých vlastních možností a napsat ho v týmu. Jednotlivec protokol může sepsat dobře, ale ostatní se s tím už nemusí ztotožnit.
Důležité je vymezení pojmů u veřejného výstupu, protože i psaný projev dělá na člověka dojem. Podle grafiky, stylu psaní si druhý udělá o nás obrázek. Pouhé slovo sexualita může zvednout vlnu předsudků.
„Jedna nejmenovaná organizace začala pracovat se sexualitou tím, že pro klienty připravila osvětový kurz Já a můj sexuální život. Rodiče si nepřáli, aby byly takové informace sdělovány jejich dospělým dětem a vznikl konflikt. Po přejmenování kurzu na Já a můj dospělý život rodiče najednou žádné výhrady neměli. Slovo sexualita může být dráždidlem, ale obsah je stejný,“ říká Petr Eisner.
V protokolu by mělo být jasně uvedeno, co si může organizace dovolit a kde už končí hranice. Některé věci už přísluší ostatním odborníkům – lékaři, gynekologii apod.
Obsahem protokolu by tedy mělo být vymezení organizace, metodický postup, jak pracovat se sexualitou a pomůckami, zajištění soukromí atd. Protokol sexuality by měl také předcházet sexuálnímu zneužívání.
Hrafnhildur Snefrídar-og Gunarsdóttir z fakulty sociálních věd Islandské univerzity hovořil o fyzickém i psychickém násilí na ženách s mentálním postižením.
Mentálně postižené ženy nemají žádnou moc nad rozhodováním o svém vlastním životě. Společnost je bere s humorem, v médiích jsou vykresleny ponižujícím způsobem. Výsledkem je, že si neuvědomí, že je na nich násilí pácháno. Spousta žen byla vychována k pocitům, že musí být vděčné za cokoliv, co jim někdo dá. Mají proto pak nízké sebevědomí. Občas jsou známé útoky personálu, kdy pracovnice ženu znehybní a nacpou do ní léky, i když nechce. Je nutné vzít v potaz diskriminaci, aby prevence byla účinná, je nutné změnit společenský status.
Odpoledne se účastníci semináře rozdělili do tří skupinek na workshopy. První skupinka měla téma představení brožur, druhá skupinka zkušenosti z Islandu, třetí skupinka sexuální zneužívání žen s mentálním postižením.
Semináře se zúčastnily i některé sexuální asistentky, které si chtěly doplnit znalosti.
Po celou dobu akce bylo zajištěno občerstvení v podobě panini s kuřecím masem, čokoládového dortu s kvalitní čokoládou a nápojů.
{articleImage}135{/articleImage}
Shrnutí:
Stále se vyskytují pečovatelské domy pro mentálně postižené ženy, kde ženy chodí nahé mezi pracovníky, např. dělníky, neznají své intimní zóny, soukromí, nikdo jim to neřekl. Proto je důležitý protokol sexuality a dostatek informací.
Aby mentálně postižené ženy mohly kvalitně žít sexuálním životem, řešením by klidně mohlo být více chráněných bydlení společných pro muže a ženy v trojčlenných skupinkách. Tedy tři ženy a tři muži. Možnost mít volný prostor, kde se můžou sexuálně spojit, jak chtějí, je nenahraditelná. V ČR je 25 takových zařízení, což je málo. Klienti mají nad sebou sociální pracovnici, která jim poradí, když něco potřebují, ale jinak jsou v takovém domově šťastní.
Seminář poukázal na to, že mentálně postižená žena může svou ženskou roli zvládnout dobře, pokud má dostatečné znalosti, zázemí a možnost sdílení, o tom, jak prožívá svůj sexuální život.